Emma Thomasová se skrývá Před vším a před všemi… ale nejvíc před sama sebou Utekla ze svého života, z Weslynu, od Sary, od Evana Žije vlastní verzi univerzitního života - neustále se učí a baví se pouze se svými čtyřmi spolubydlícími, ven téměř nevychází Ale přijde Nový rok a s ním i nové zážitky Emma velmi brzy zjistí, že se navždy skrývat nemůže Její minulost ji vždy dožene a její tajemství pomalu vyplouvají na povrch Čekají ji velké změny - noví muži, nové zkušenosti, ale i krutý návrat do Weslynu E Emma zjistí, že upřímnost muže zranit víc než lež a pravda ji může připravit i o lásku Závěrečný díl série Dech budete s napětím a zatajených dechem číst až do poslední strany Ukázka z textu Do malého koše, který jsem si přinesla z koupelny, jsem vyhodila obálku Probírala jsem se poštou, kterou mi před odjezdem předala Anna Potřebovala jsem místo v tašce, kam jsem si balila šaty na dva dny „Kolik kreditek člověk vůbec potřebuje?“ povzdechla jsem si, vytáhla další obálku a chystala se ji poslat do koše za tou první Pak jsem si všimla rukopisu Normálně bych dopis od ní vyhodila stejně jako ty předchozí Ale teď jsem nemohla Teď ne  Vytáhla jsem složený bílý list a rozložila ho Srdce mi sevřela úzkost Zprudka jsem vydechla, ale znovu se nadechnout jsem už nedokázala   Zaklepal jsem na vchodové dveře a čekal Emma neodpovídala Znovu jsem zaklepal a znovu jsem nedostal odpověď Rozhlédl jsem se po prázdné příjezdové cestě Pak jsem vzal za kliku a zkusil otevřít dveře Nebylo zamčeno Na chvilku jsem zaváhal, ale pak jsem otevřel  „Emmo?“ zavolal jsem a opatrně, abych ji nevylekal, jsem vešel dovnitř „Emmo?“ Ticho  Zavřel jsem dveře a pokračoval do obývacího pokoje Nakukoval jsem přes sklo, ale nebyla tam Vykročil jsem směrem k ložnici, když jsem uviděl její chodidla na okraji postele  „Hej, Emmo!“ zavolal jsem na ni, když jsem přišel blíž „Sara říkala…“  Když jsem ji uviděl, zmlkl jsem Musel jsem se chytit obrubně dveří, abych neztratil rovnováhu „Emmo, co se stalo?“  Celé její tělo se třáslo Oči měla zakalené a slepě zírala na papír, který svírala v rukou Ústa měla trochu našpulená a nepravidelně dýchala Hrudník se jí křečovitě zdvíhal  „Emmo?“ řekl jsem a pokusil se k ní dostat Brada se jí chvěla a bezhlesně pohybovala rty „Ukaž“ Vzal jsem jí z ruky papír Rychle se na mě podívala a já se celý otřásl při pohledu na bolest, která se v nich skrývala Nevydala ani hlásku Z nehybných očí jí stékaly slzy Vypadala, jako by se topila Podíval jsem se na papír a hned, jak jsem uviděl první slovo napsané spěšným rukopisem – „Emily“, zaťal jsem zuby Pohlédl jsem zpátky na Emmu Ustrnula ve své bolesti   Emily,  možná si nakonec tenhle dopis přečteš  Teď se konečně dozvíš, cos mi udělala Ano, to ty jsi mi to způsobila Už jsem nedokázala dál snášet tu bolest Bolest ze samoty Bolest způsobenou tvým nezájmem Bolest způsobenou tím, že mě nemá ráda moje jediná dcera Bolest ze ztráty jediné osoby, která mě kdy skutečně milovala a kterou jsem ztratila kvůli tobě Tu lásku jsi zničila v den, kdy ses narodila  Nikdy ses neměla narodit Lidem, se kterými ses v životě setkala, jsi přinesla jenom bolest I těm dvěma nevinným malým dětem, které tě chtěly mít rády Vidíš, co jsi zač? Jak se na sebe vůbec můžeš dívat do zrcadla, když víš, kolik zla jsi způsobila?  Zabila jsi mě těmi chladnými, nenávistnými slovy, která jsi mi řekla Zabila jsi mě každým dopisem, který jsem ti poslala a na který jsi nikdy neodpověděla Jak můžeš být tak chladná a nenávistná k vlastní matce? Tolik jsem ti toho dala, a tobě je to úplně jedno Teď s tím budeš muset žít celý život, celý život budeš žít s vědomím, že jsi mě připravila o ten můj   Tvoje milující matka   Zvedl se mi žaludek „Ne,“ řekl jsem naléhavě „Emmo, tohle ne!“ Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou  Posadil jsem se vedle Emmy, ale ona pořád neodpověděla Ruce i nohy se jí třásly a zuby drkotaly Upustil jsem dopis na podlahu Nemohl jsem se ani dotknout těch ničemných slov, kterými byl list papíru popsaný  Položil jsem Emmě ruku kolem ramen a přitáhl ji k sobě Zhroutila se a opřela se mi o hrudník Pevně jsem ji stiskl „Neposlouchej ji,“ požádal jsem ji a najednou jsem viděl rozmazaně „Neposlouchej ji, Emmo Nevěř jí jediné slovo“ Ale ona mě neslyšela   23 Tichá bolest   Jediné, čeho byla schopná, bylo pravidelné dýchání Nedokázala se přestat třást, ať jsem ji k sobě tiskl, jak jsem chtěl Neodporovala, když jsem ji položil na postel Opřel jsem se o měkkou opěrku a opřel si Emmu o hrudník Pevně jsem ji k sobě přitisknul oběma rukama „Emmo, dobře víš, že každé slovo, které napsala, je lež Nedovol jí, aby tě dál zraňovala“ Prosil jsem ji a rty se zlehka dotýkal jejích vlasů  Pořád se třásla Měl jsem pocit, jako by mi hruď prorazila planoucí pochodeň Nenáviděl jsem tu sobeckou, mstivou ženu Pojistila se, aby poslední skutek v jejím životě zničil jedinou osobu, která se ji kdy opakovaně pokusila mít ráda Zhluboka jsem se