Je to deset let, co matka Izzy Stoneové zastřelila jejího otce. Mladá dívka, šokovaná a zničená zjevným šílenstvím své matky, ji odmítá navštěvovat ve vězení. Strach, že si v genech nese stejnou duševní poruchu, ji nenechá volně dýchat. Izzyini pěstouni se snaží svou svěřenku nějak zabavit a jsou nadšení, když Izzy začne pomáhat v místním muzeu a propadne pátrání po osudech pacientů Willardu, zdejšího dávno opuštěného ústavu pro choromyslné. Clara Cartwrightová, která roku 1929 právě oslavila osmnáctiny, je kráska z bohaté rodiny, ale její život svazují tvrdá pravidla. Pro jejího otce je nemyslitelné, že se zamilovala do italského emigranta, a naopak jí domluví výhodný sňatek. Když Clara odmítne, nejdřív ji nechá zavřít do luxusního sanatoria, ale později je Clara proti své vůli odvezena do veřejného útulku Willard. Bolest a žal, který tam zakusí, vypíše aspoň na stránky deníku… Izzy okamžitě upoutá Clařin příběh a snaží se rekonstruovat, co se s ní dělo. Pokud skutečně nebyla duševně chorá, přestože to o ní všichni kolem tvrdili, mohlo by být domnělé i šílenství její matky? Možná i pro Izzy je ještě naděje… Jak se noří hlouběji a odhaluje úděsné podmínky, které v útulku panovaly, musí se obrátit také do své minulosti a učinit rozhodnutí, které všechno změní. Ukázka z textu Pohled na šťastnou dívku na staré fotografii v Izzy probudil zvláštní smutek. Mohla Clara nějak vycítit, že jednou přijde o rozum? Tušila, že ji čeká tak děsivý zvrat?  Když Peg posbírala dopisy a se skloněnou hlavou jimi listovala, Izzy se zmocnila chmurná předtucha. Všude, kam se podívala, byla smutná připomínka toho, jak se život může nečekaně zvrtnout. Hromádka neotevřených dopisů jí připomíná vlastní velkou obálku z tuhého papíru, kterou schovává vzadu v prádelníku. Je plná nepřečtených dopisů a přání k narozeninám a Vánocům. Všechny jsou od matky a Izzy je odmítá číst.  Ale mezi Clařinými a Izzyinými dopisy byl jeden zásadní rozdíl. Na obálkách z Clařina kufru chyběly známky a poštovní razítka, protože nebyly nikdy odeslány. „Všechny jsou adresované jedné osobě,“ hlásila Peg, když si prohlédla poslední obálku. „Brunovi Morettimu. “ „Zajímalo by mě, co se stalo. Třeba nám tohle na něco odpoví. “ Izzy se natáhla po deníku. Na zelené kůži se skvěla lilie.