Pat Peoples se vrací z léčebny pro duševně choré a svět kolem mu nedává příliš smysl. Oblíbený fotbalový tým hraje na stadionu, který před několika měsíci ještě nestál, přátelé mají manželky a děti, ačkoli nedávno byli ještě svobodní. Nikdo mu nechce vysvětlit, jak je to možné, ani s ním mluvit o jeho ženě Nikki, s níž se jistě brzy zase shledá, i když právě teď žijí odloučeně. Pat ale věří ve šťastné konce. Stačí na sobě pracovat, nenechat se odradit, být laskavý k lidem, a život vás odmění. Tak je to ve všech dobrých filmech. Co si o tom myslí váš terapeut, mrzoutský táta nebo divná kamarádka, nehraje roli. Protože je jen otázkou času, kdy odluka skončí, on se s Nikki opět shledá a budou žít šťastně až do smrti. Nebo ne? Ukázka z textu Klikuju dvojnásobnou rychlostí, prsní svaly praskají ve švech, rostou – bolest, vedro, pot, proměna.   Nechci zůstat v ústavu, kde nikdo nevěří na stříbrné lemování, na lásku ani na šťastné konce a kde mi všichni tvrdí, že Nikki se moje vypracovaná postava nebude líbit a že mě ani nebude chtít vidět, až odluka skončí. Ale na druhou stranu mám strach, že lidi z mého dřívějšího života nebudou tak optimističtí, jako se teď snažím být já.   Jenže pokud si to vůbec někdy chci srovnat v hlavě, musím se dostat co nejdál od těch depresivních doktorů a škaredých sestřiček – které mi v jednom kuse nosí prášky v papírových kelímcích –, a protože mámu bude mnohem snazší oblafnout než profesionální lékaře, vyskočím na nohy, rozkoukám se a prohlásím: „Půjdu k vám bydlet a zůstanu, dokud neskončí odluka. “.