"posadil se, přehlédl naposledy partituru smuteční hudby, kterou sám zhotovil ke svému pohřbu, a - když lehce se jej dotkl anděl smrti - naklonil hlavu a zemřel" Dobová zpráva Ch F Schuberta o úmrtí osmdesátiletého kapelníka štrasburské katedrály Notre Dame F X Richtera vyznívá poněkud romanticky (o dva roky později byl takřka identický příběh spojován s úmrtím Mozartovým) Při pohledu na rukopisnou partituru díla se však nelze ubránit myšlence, že jde o esenci kompozičního odkazu Z celé plejády skladatelů tzv české hudební emigrace vystupuje Richter jako výjimečná osobnost V jeho osobité hudební řeči se odrážejí místa jeho studií a působení: mistrovský kontrapunkt (vídeňská studia u J J Fuxe), prvky neapolské opery, mannheimská škola… Richtera provázela pověst strážce tradic "pravého chrámového slohu" v době, kdy se již na scéně prosazoval galantní sloh směřující ke klasicismu Jaká to podobnost s "drážďanským" Zelenkou! Snad i proto stále čeká Richter a především jeho velká vokální díla na své objevení Obě smuteční skladby vznikly ve Štrasburku, kde Richter působil od r 1769; chrámovou sinfonii con fuga napsal v Mannheimu Czech Ensemble Baroque patří k předním souborům, které se dnes ujímají Richterova pozoruhodného skladatelského odkazu Requiem, kterým Richter vyprovodil vlastní duši na věčnost - v premiérové nahrávce