Las Vegas ? město hříchů a také pořadatel První výroční mezinárodní konference profesionálních lovců monster. Sjeli se sem borci z celého světa a bohužel i pár ze Států, bez kterých bych se obešel. PT Konzultanti – Pěstitelé Tykví, Perverzní Tanečníci nebo tak něco – lovcům dělají jen ostudu. Měl to bejt příjemnej tejden strávenej v luxusním hotelu, dokud nám všem jistá vládní agentura, proti který je ÚPKM jen parta skautíků, neudělala nabídku, která se neodmítá.   Jedno monstrum, hromada peněz, kdo by odolal. Ale pak se z monstra vyklubal pozůstatek z Rozhodujícího týdne, nejnebezpečnějšího armádního programu z druhý světový, v Las Vegas se otevřelo peklo a osud mi znovu důrazně připomněl, že být Vyvoleným je vážně na prd.   Jmenuju se Owen Zastava Pitt, Lovec monster, bojovej účetní a Vyvolenej ve válce o osud vesmíru a tentokrát na to nejsem sám. Dneska tu mám stovky lovců monster z celýho světa. Dneska mám svou vlastní legii. Ukázka z textu S částečně naloženým tácem jsem se kleštičkami pokoušel nabrat pár krabích nohou, když mi někdo narazil do paže. Další mohutný chlap se natahoval pod skleněný kryt švédského stolu. „Omlouvám se,“ řekl zdvořile.  „Já taky,“ odpověděl jsem a kousek uhnul. „Neviděl jsem tě. Krabí nohy trochu rozptýlily moji pozornost. “  „Díky. “ Nabral si pár kilo korýšů a hodil je na tác. I přikrčený měl problém dostat se pod kryt. Narovnal si záda, tyčil se nade mnou. Já mám dva metry a nosím boty s tlustou podrážkou, ale i tak měl pár centimetrů navrch.  „Kdybys viděl tu show, jak se chytaj. Chutnaj pak ještě líp…“ Zarazil jsem se. Ten chlap mi připadal povědomý. Bylo mu kolem třiceti, tlustší, bicepsy vypadaly, jako by si pod trikem schovával šunku. Na obrovské hlavě měl strniště krátkých černých vlasů a prostředkem se táhla jizva, asi po těžkém zranění lebky nebo operaci mozku. Malá očka se přimhouřila, když se na mě podíval pozorněji. Jedno z těch očí se nedívalo úplně stejným směrem jako to druhé. Přes široký obličej přešel zmatený výraz.  Odkud toho chlapa znám?  Nebylo těžké uhodnout, proč jsem ho hned nepoznal. Zestárl. Navíc to bylo už několik let a on tehdy neměl tu jizvu a šilhavé oko. Navíc jsem mu tehdy klečel na hrudníku a bušil mu lokty do zkrvaveného bezvědomého obličeje, dokud jsem mu nerozmáčkl oko a nerozrazil lebku.  „Ty!“ vyhrkli jsme společně.  Jeho tác s rachotem dopadl na podlahu. Ostatní hosté v sekci mořských plodů náhle ztichli. Obr vycenil zuby a sevřel prsty v pěst. „Ty hajzle!“  Poslední ilegální zápas, kterého jsem se kvůli penězům zúčastnil, byl proti zabijákovi, vězením zocelené mašině. Málem ze mě vymlátil duši, dokud jsem ho nakonec nesložil, neztratil nad sebou kontrolu a málem ho neubil k smrti. Ani jsem neznal jeho jméno.  O krok jsem ustoupil. Měl právo zuřit. Byla to ta nejhorší věc, co jsem kdy udělal. „Byla to neh…“  „Nehoda?“ Na krku mu naběhly žíly. „Byl jsem mimo a ty jsi do mě nepřestával mlátit, dokud tě neodtáhli! Připravil jsi mě o oko!“  „Promiň. “ Páni, to znělo uboze.  „Zničil jsi mi život!“ A pak se na mě obr s řevem vrhl.  Zvedl jsem kovový tác právě včas, aby ho jeho pěst přehnula napůl. Tác mi vyletěl z ruky a servírka zaječela. Uskočil jsem nazad, tvrdě jsem narazil do stolu s ledovou labutí. Instinktivně jsem se přikrčil, aby mi hlava zůstala připojená k tělu, a obr brutálním levým hákem dekapitoval labuť. Pak sklonil rameno a nabral mě, srazil nás oba na stůl. Ledová labuť se převrátila, dopadla na zem a explodovala, rozletěla se na kusy. Stůl se pod námi složil a my se oba odkutáleli opačnými směry.  Nastala chvíle šokovaného ticha a pak všem v bufetu hlavou proběhla volba uteč-nebo-bojuj. Pro normální lidi to byl útěk od rvačky dvou opravdu velkých chlapů. U Lovců naneštěstí útěk obvykle nebyla první reakce. Od východu se ozval bojovný výkřik. „Ten PT šmejd praštil Zeda!“ ječel Green a prodíral se mezi lidmi. Chlap, co mě napadl, měl hnědé triko… Green s řevem proběhl restaurací. „Bitka! Bitka!“ Skočil a srazil nejbližšího zaměstnance PT, který si právě z dezertního stolu posloužil kouskem koláče.  „Ne! Ten k nim nepatří. “ Vstal jsem, ale obr už se na mě řítil a já měl najednou příliš práce s ochranou životně důležitých orgánů, abych mohl pokračovat v komunikaci.  Strávníci u stolu LM všichni vstali, aby zjistili, co se děje, a Paranormální taktici se zachovali stejně. Obě skupiny se na sebe chvíli dívaly… a pak to vypuklo. Poslední věc, kterou jsem viděl, byl jeden z bratří Haightů, jak direktem do čelisti uzemnil někoho z PT, a pak už jsem se musel soustředit na svoje vlastní problémy.  Obr šel po mně, ruce nahoře a povolené, chránil si obličej. Zuřil, ale pořád se pohyboval jako profík. Když jsme se poprali minule, bylo to těsné. Tohle byla nejhouževnatější lidská bytost, s jakou jsem kdy bojoval, přinejmenším do doby, než jsem zjistil, že Franks se jako člověk nepočítá.  „Nechci s tebou bojovat,“ varoval jsem ho.  „Na to jsi měl myslet, než ses mě pokusil zavraždit. “  Byl rychlý, ale tohle nebyl ring a já nemínil.