Jen málokdy je cesta k velkému maléru dějin vylíčena tak citlivě jako v knize Miloše V. Kratochvíla Evropa tančila valčík, která vychází ke stoletému výročí sarajevského atentátu a začátku první světové války. V dějových liniích, rozvíjených ve Vídni, v Čechách, v Německu a Rusku, se lidé před prahem první světové války blíží velké katastrofě. Někdy jdou nevědomky, jindy zas s mrazením v zádech. A průhledy do Paříže a Londýna představí čtenáři západní svět, dílem informovaný, dílem spíš zmatený. Kratochvílova historická freska rozvírá oponu a na scéně se zjeví německý císař Vilém s mindrákem částečného invalidy a s touhou po boji, jehož se nakonec leká. A starý Franz Josef z Vídně, kterého válkychtiví donutí k výroku: „Má-li říše zahynout, tak ať alespoň zahyne důstojně. “ S vládci se na stránkách střídají lidé méně urození i neurození, kterých je vždycky mnohem víc, lidé vzdělaní i prostší, bohatí i chudší, chytří i jaksi - jenom naučení. Tragédií je, že ambiciózní jakobyexperti bez skutečného rozhledu se mnohdy dokáží chopit „kormidla dějin“. Stalo se to v roce 1914, stejně jako později. A kdo si pozorně přečte tuto knihu, ucítí v ní cosi jako varování.