Monografie o hudebním skladateli Karlu Reinerovi (1910-1979) částečně splácí dluh, který má šeská muzikologie vůči těžce zkoušené umělecké generaci, jež prošla dvěma totalitními režimy. Dvacáté století i privátní osudy lidí s ním spjaté jsou plné napětí, zvratů a rozporů. V případě Karla Reinera jsou přitom dány židovským původem, sporem mezi německou a českou národní identirou a brzkým rozhodnutím pro českou kulturu, složitou volbu životní dráhy v letech hospodářské krize, okupací a vězněním v koncentračních táborech, lety padesátými a hledáním cesty z estetického diktátu socialistického realismu i problémy s oficiálním přijetím jeho avantgardní umělecké orientace. Autor monografie sleduje čtenářsky přístupnou formou skladatelovy životní peripetie i jeho dílo chronologicky od studia u Aloise Háby a Josefa Suka, raného příklonu k hábovské avantgardě, působení v Burianově "Déčku", přes kruté válečné období, poválečná léta dočasného ústupu z avantgardních pozic i opětného znovunalezení vnitřní síly a navázání na Hábovu školu v šedesátých letech až po vrcholná díla let sedmdesátých. Kniha představuje veškerou žánrovou a druhovou pestrost Reinerovy tvorby a vyzdvihuje její osobní jednotící linii, již spatřuje právě ve skladatelově příslušnosti k progresivním směrům 20. století.