Vianne Rocherová se vrací! Hrdinka románů Čokoláda a Krysařovy střevíce žije spokojeně v Paříži spolu s Rouxem a dcerami Anouk a Rosette, přesvědčená, že konečně nalezla způsob, jak překonat svůj neklid a neustálou touhu po změně ? jak se usadit. Vše ale vezme za své ve chvíli, kdy Vianne dostane dopis od kamarádky Armande, v němž píše, že vesnička Lansquenet bude Vianne brzy zase potřebovat a zve ji k návštěvě – i kdyby jen měla položit květiny na její hrob. Armanda už je totiž osm let po smrti… Ukázka z textu Pospěš si, pospěš si. Zase ten hlas. Čí je? Můj vlastní? Armandin? Nebo je to hlas měnícího se větru, který vane tak mírně, že někdy skoro uvěřím, že úplně ustal? Tady, v poslední části naší cesty do Lansquenetu, je silnice lemovaná pampeliškami, většina z nich už odkvétá, takže je vzduch plný lehoučkých zářivých částiček. Pospěš si, pospěš. Reynaud říkával, že když necháte pampelišky, aby se rozsemenily, dostanou se příští rok všude – podél cest, na krajnice, do květinových záhonů, vinic, hřbitovů, zahrad, dokonce i do prasklin v chodnících – takže během jednoho roku, možná dvou, nezůstane nic než pampelišky, rozlezou se po celém kraji, hladové, nezničitelné… Francis Reynaud nenáviděl plevel. Ale já jsem měla vždycky ráda pampelišky, jejich veselé tvářičky, lahodné listy. Ale nikdy jsem neviděla, že by jich tu rostlo tolik. Rosette je ráda trhá a rozfoukává semínka do větru. Příští rok… Příští rok….