Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F M Dostojevského Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata „tak, aby představovala „lidskou rodinu“ vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých“ Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky