Vono to baroko Vono to baroko není špatný pro voko,“ zpívali Prach a Popel ústy Voskovce a Wericha v jejich romantické revue Golem už v roce 1931 Slůvko „už“ je na místě Trvalo dlouho, než bylo baroko uznáno jako samostatná vývojová etapa stylová, ba ideová, jako sloh nejen umělecký, ale i životní U nás ještě o něco déle než v některých jiných evropských zemích A tak tohle zkratkovité ocenění byť lehce povrchního aspektu baroka jako celku patří v naší populární, tedy široké veřejnosti určené kultuře k vůbec prvním – jakkoli se třeba největší malířští mistři Škréta, Brandl či Reiner dočkali prvních výstav už o dvě desetiletí dříve Šporkův salon Evropy „Hospital zbudovati dal Špork pro sto chudých, byv k tomu ponoukán svou dobročinností a křesťanským milosrdenstvím A tím si postavil pomník, o němž i hanlivost pochvalně promlouvá“ V libosadě Apollóna a jeho Múz „Díky němu se tato krajina stala libosadem Apollóna a jeho Múz, jež po okolí šíří tak sladké souzvuky, že se zdá být krásným útočištěm rozkoší,“ tak pěla nymfa v holdovací serenatě Nel giorno natalizio Složil ji v roce 1732 František Antonín Míča k narozeninám hraběte Jana Adama z Questenbergu, v jehož službách působil jako komorník a kapelník Hrabě byl oním dobrodincem a libou krajinou jeho jaroměřické panství Lorety Jedním z charakteristických projevů barokní zbožnosti v celé střední a jižní Evropě bylo budování loretánských kaplí, u nás spojené v pobělohorské době také s šířením mariánského kultu Tyto kaple ukazují, jak silná byla tehdy touha navštěvovat posvátná místa