Protivzdušná obrana Československa v počátečním období studené války do roku 1961 Ostraha vzdušného prostoru od přízemních výšek až po stratosféru, v každé denní i noční době a za jakýchkoli povětrnostních podmínek, je výsostným právem každého suverénního státu. Není to jednoduchý úkol ani v dnešní době, natož před desítkami let. Československé stíhací letectvo PLOSÚ (do 1. 11. 1954) i PVOS (od 2. 11. 1954) v úzké součinnosti s radiotechnickým vojskem i s podporou frontového stíhacího letectva tento úkol sice plnilo v mírové době, ale v podmínkách bipolárního rozdělení světa, na samé hranici dvou znepřátelených mocenských bloků, po dobu téměř čtyřiceti let. Navíc, přes všechny projevy různých státníků o nutnosti mírového soužití, stále v očekávání dalšího možného světového konfliktu, který by zřejmě lidskou civilizaci vrátil o staletí zpět, pokud by ji nezničil vůbec. Zkusme se podívat nezaujatě, bez nánosů ideologického balastu, co se skutečně dělo kolem oné Vysoké modré zdi, očima pamětníků, přímých účastníků, i ve světle dobových dokumentů, které konec konců také tvořili přímí účastníci. Časový interval 1945-1961 je zvolen záměrně, od poválečných počátků v podstatě nefunkční protivzdušné obrany republiky, přes padesátá léta, kdy se po deset let hledal její nejlepší organizační model, až po rok 1961, kdy bylo přijato optimální schema PVOS, které zůstalo v platnosti do konce 80. let.