Sage pochází z rodiny s židovskými kořeny a její babička přežila holocaust. Ona sama se snaží vyrovnat s jiným traumatem – se smrtí matky. Na skupinové terapii se seznamuje s devadesátníkem Josefem Weberem. Při jednom z jejich rozhovorů ji tento muž, kterého si všichni v jeho okolí váží a mají ho rádi, požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu. Tíží ho svědomí, přirozenou smrtí se mu však zemřít nedaří. Aby Sage přesvědčil, vzpomíná na své působení v SS i koncentračních táborech. Po dlouhém zvažování Sage kontaktuje úřad pro vyšetřování nacistických zločinů a podaří se jí přesvědčit babičku, aby jí i ona vyprávěla o svém mládí. Zděšeně naslouchá, co všechno zažila v polském ghettu, v Osvětimi i později na útěku. Je možné, že se s Josefem Weberem setkala a může ho usvědčit? A kdyby Sage vyhověla přání starého muže – byla by to vražda, nebo vykonání spravedlnosti na tyranovi? Kontroverzní brilantní román o vině a trestu americké bestselleristky Jodi Picoultové. Ukázka z textu Ustoupím o krok dozadu. „Možná byste měl jít. “ „Prosím,“ nevzdává se Josef. „Je to stejné, jak jste o tom mluvila při šachu. Uvažuju o pět kroků dopředu. “ Jeho slova mě zarazí. „Jste nemocný?“ „Doktor mi tvrdí, že můj stav odpovídá daleko mladšímu člověku. Bůh si se mnou zahrává. Udělal mě dost silného na to, abych nemohl zemřít, ačkoli chci. Měl jsem rakovinu. Dokonce dvakrát. Přežil jsem dopravní nehodu i zlomený krček v kyčli. Dokonce jsem, Bůh mi odpusť, spolykal lahvičku prášků. Ale našli mě svědkové Jehovovi, kteří náhodou roznášeli své brožurky a uviděli mě oknem ležet na podlaze. “ „Proč jste se pokoušel zabít?“ „Protože bych měl být mrtvý, Sage. Právě to si zasloužím. A vy mi můžete pomoct. “ Zaváhá. „Vy jste mi ukázala své jizvy. Já po vás chci jen to, abyste mi umožnila ukázat vám ty moje. “ Uvědomím si, že o tom člověku vlastně nic nevím, jedině to, co se sám rozhodl mi o sobě říct. A teď si mě vybral, abych mu pomohla spáchat asistovanou sebevraždu. „Podívejte, Josefe,“ začnu mírně, „potřebujete pomoc, ale ne takovou, jakou si představujete. Nejsem přece vrah. “ „Možná to tak úplně není. “ Sáhne do kapsy pláště, vytáhne malou ohmatanou fotografii a vtiskne mi ji do dlaně. Vidím na tom obrázku nějakého muže. Je daleko mladší než Josef, má stejný nos, stejné rozhraní vlasů, velice podobné rysy. Na sobě má uniformu SS a usmívá se. „Protože já vrah jsem,“ pronese tiše.