Pohádky jsou napsány tak, aby je mohly číst děti, které se učí číst. Cvičí si čtení, naučily se písmena a chtějí číst jednoduché texty. Zároveň texty odpovídají požadavkům výuky tzv. genetické metody čtení. (Děti čtou a píšou pouze velká tiskací písmena, neslabikují, ale pouze hláskují. ) Pohádky jsou proto psány velkými tiskacími písmeny a jsou řazeny od pohádek složených jen z jednoslabičných slov až po pohádky se čtyřslabičnými slovy. Pohádkové příběhy jsou přiměřeně krátké, a to proto, aby je děti stihly během vyučovací hodiny nebo za domácí úkol přečíst celé, případně aby délkou vyhovovaly i dětem předškolního věku. Jsou stylisticky jednoduché, aby děti pochopily pointu. Ve škole je možné pohádky také použít v rámci mezipředmětových vztahů, např. v kresbě při výtvarné výchově. V neposlední řadě mohou pohádky pomoci řešit emočně volní vlastnosti a vztahy i předkládat dětem vzory chování. Eva Horáková je učitelka s dlouholetou praxí, matka dvou dětí, z nichž jedno ve škole absolvovalo výuku čtení genetickou metodou. Pro jeho potřebu se rozhodla začít psát vhodné texty. V Portálu vyšla její knížka pohádek pro první čtení Zvířátka a Pohádkový svět.