Severské pustiny… Země smrti a stínů, kde přežijí jen nejsilnější. Právě tam se musí Caim vydat, aby odhalil tajemství, které leží v srdci jeho života. S sebou má jen své nože a společníky, přesto se po hlavě vrhá do světa věčné noci, kde slunce nikdy nevychází a všichni stojí proti němu. Caim pohřbil otcův meč a nalezl jistý mír, daleko na severu však číhá nezměrná moc. Aby uspěl, bude muset víc než jen přežít. Bude se muset postavit mistrovi Stínu. Ukázka z textu Jon Sprunk: Mistr Stínu (Stín 3) – ukázka z knihy překlad: Kateřina Niklová Zasněžené vrcholky Jeleních hor ohlodávaly břicho ponurého nebe a karavana se mučivě vlekla úzkým průsmykem. Caim sledoval, jak se od východu blíží bouřková mračna a zahlcují obzor. Hasnoucí paprsky slunce se odrážely od ledu na stěnách kaňonu. Už brzy. Velitel karavany, který seděl na kozlíku prvního vozu, se ohlédl a jako obvykle se mračil. Taky je cítíš? Sledují nás. Měl jsi s sebou vzít víc mužů, Teromichu. Caim si sáhl pod vlněný plášť a uvolnil nože v pochvách. Před dvaceti sedmi dny opustili Gerakovu Skálu, poslední výběžek civilizace na jih od Jeleních hor. Karavana sestávala ze tří vozů plných zboží k prodeji, povětšinou výrobků z bronzu, a sedmi strážců na koních. Aemon s Drayem jeli asi uprostřed a hovořili spolu. Tedy spíše se hádali. Malig byl vpředu a přes široká ramena měl přehozenou medvědí kůži. Caim se hrbil v plášti a litoval, že si na sebe nevzal něco teplejšího. Už v Eregotu byla velká zima, jak ale postupovali dál na sever, byla stále horší. I v rukavicích sotva cítil špičky prstů. A dny se krátily. Najednou se narovnal v sedle grošovaného valacha, vzadu na krku totiž ucítil mrazivé pohlazení, jeho původcem však nebyla Kit. Stín mu odhalil šest snědých mužů v kabátech z jelenice schovaných za skalním výběžkem. Jiný stín se mu otřel o kotník a ukázal mu sedm podobně oděných mužů, kteří vyrazili zpod převisu. Caim pomalu vydechl. Očekával, že útok zahájí salvou šípů nebo lavinou kamení. Místo toho se odvážně blížili pěšky, běželi v podřepu a v rukou drželi dlouhé nože, které ve skomírajícím světle připomínaly stříbrné jazyky. Povědomé nože. Caim poslal stíny na stráž. Kde byla Kit? Od minulé noci ji neviděl. Neměl ale čas uvažovat o tom, kam se poděla, protože průsmykem se rozlehl hlasitý jekot, načež se před i za karavanou vyrojili bandité. Bylo jich jenom třináct, Sueti ale prosluli násilnickou povahou. Nic nepředstírali. Vozkovi na kozlíku prvního vozu se do krku zabodl nůž. Muž spadl na zem, ještě než stačil zabrzdit. Vůz jel dál a koně ržáli, Teromichovi se ale podařilo seskočit. Zezadu se k němu přiřítil Suet – snědý mladík s hladkými tvářemi a světle modrýma očima – než ale mohl velitele karavany zabít, musel uskočit před oštěpem. Aemon vjel na koni mezi ně, aby se Teromich mohl odklidit do bezpečí. Potom dorazil zbytek strážců. Tři ozbrojenci vypadali jako nemotorní, přerostlí farmářští synci, kteří se rozhodli, že mávat mečem bude zajímavější než kydat hnůj. Dva z nich ihned padli. Caimova družina si vedla lépe. Malig si držel jednoho horala od těla širokou sekyrou, zatímco Dray a Aemon se zaměřili na jiného, kterého málem rozdupali jejich koně, když se řítili kolem. Dray se otočil rychleji, sklouzl ze sedla a postavil se Suetovi na zemi. Horal k němu s děsivou rychlostí přiskočil a Dray jeho bleskové útoky sotva stačil odrážet. Stačilo by jedno škobrtnutí, a bylo by po něm, pak ale přes jeho rameno přilétl Aemonův oštěp a Sueta probodl. Bratři bok po boku vykročili podél karavany, aby si našli nového protivníka. Caim kopl koně do slabin, trhl otěžemi a obrátil ho. Sedm Suetů za karavanou se roztáhlo do stran a blížilo se. Zdálo se, že si dávají na čas a odhadují jejich obranu. Caim si všiml, že někteří mají ve vlasech šediny, a pochopil, že jde o zkušené válečníky, veterány kmene. Nebyli to zbrklí mladíci, a proto byli obzvlášť nebezpeční. Sklouzl ze sedla a tasil nože. Horalé se zadívali na jeho suetskou čepel. Vyměnili si pohledy a jeden vykročil vpřed, aby se mu postavil. Caim přesunul váhu na špičky, vyrovnal ji a čekal, dokud se horal neocitl na dosah. Od stěn průsmyku se odrazil pronikavý břinkot, jak jejich nože opsaly ve vzduchu oblouk a srazily se. Válečník měl na čele a na tvářích řady malých bílých jizev. Jeho dlouhé vlasy volně vlály ve větru. Byl dobrý, rychlostí se ale Caimovi nevyrovnal. Stačily dva rychlé zásahy a horal klesl na kolena. Krvácel z podpaží a podbřišku. Caim se chystal zasadit mu ránu z milosti, když koutkem oka zachytil stříbřitou šmouhu. Byl to vrhací nůž, který srazil stranou seaxem, a poté se otočil ke dvěma suetským válečníkům, kteří se k němu blížili rychlým klusem z boku. Zaujal obranné postavení a horalé se rozdělili, aby ho napadli ze stran. Oba válečníci měli v očích stejnou prudkost. Připomínali mu lovící kočky. První zaútočil nízko u země a Caim se otočil, s pomocí stínů se přitom pohyboval tak rychle, že málem zakopl o vlastní nohy, když ránu odrazil a oplatil. Druhý se pokusil.