Mám doma poklad. Zdědila jsem ho po mém tátovi a zabere v šuplíku jen kousek místa. Je to 98 ilustrovaných stran Dopisů Josefa Váchala jistým nevážným do Brna mladíkům, KAbrňáky zvaným. Jedním z oněch KAbrňáků byl právě můj táta, Ladislav Libor Loubal. Počátkem roku 1947 začala pilná korespondence mezi tátou a grafikem Josefem Váchalem. Mezi dopisy, určenými mému otci, se ocitly i dopisy, původně psané jiným adresátům, jež Váchal opomněl odeslat. Stejně tak je docela dobře možné, že i některé dopisy, určené mému tátovi, se ocitly na jiné adrese. Váchal si tím hlavu příliš nelámal, papíru bylo málo, a tak často použil i starý, z jedné strany ještě nepopsaný list. Vznikl kouzelný dokument, Váchalovým břitkým až sarkastickým způsobem komentovaná doba poválečná a díky vloženým cizím dopisům i jedinečný pohled na těžké období válečné. Když jsem Váchalovy dopisy přepisovala, stále naléhavěji ve mně klíčila myšlenka poskytnout jedinečný zážitek při jejich četbě i jiným čtenářům. Cesta k uskutečnění tohoto nápadu byla jen jedna. Nakladatelství Paseka a jeho majitel pan Ladislav Horáček. Jedině tam se dostane důstojného a vlídného přijetí mému pokladu. Proto, vážení a milí milovníci grafika Josefa Váchala, máte nyní možnost začíst se do jadrného a tak typicky váchalovského slohu a bavit se stejně jako já. Příjemné počtení. Zuzana Zajícová.