Píseň o člověku Kráčel jsem cestou u moře bez myšlenek a sám, racka jsem spatřil nahoře vznésti se nad altán Nechal mne dole jak svůj stín do písku vkreslovat můj kruh, bělostí mířil do výšin, obdařen přírodou ten druh Dlouho jsem vrýval břehům kruhy, na vahách vážil, čím je svět, až zdvihl se můj Ikar druhý povětřím k modři doletět Kdybych se vzhůru bez kružidla vznes’ a chodil tam, jak chodím po zemi, co počal bych si bez myšlení dnes, jež vede mne jak dříve k toužení